zahrady na parkáně
Historie
Prostor dnešních zahrad vymezila jihovýchodní část středověkého městského opevnění z druhé poloviny 13. století, které se skládá ze dvou pásů zdí – hlavní hradby a vnější hradby. Prostor mezi nimi, který byl původně určen pro pohyb obránců a vojenské techniky, se nazývá parkán a v dobách míru sloužil jako sad. Část parkánu v úseku mezi někdejší Kouřimskou a Horskou bránou, probíhající v sousedství chrámu sv. Bartoloměje, byla v minulosti využívána jako farní zahrada. K jejím nejvýznamnějším úpravám došlo v druhé polovině 19. století. Na ně svým charakterem navázala i novodobá rekonstrukce dokončená v roce 2020.
Raně gotické opevnění města Kolína vyrůstalo postupně od 60. let 13. století z rozhodnutí krále Přemysla Otakara II. Podobně jako v jiných královských městech se skládalo ze dvou pásů hradebních zdí oddělených parkánem, přičemž před vnější hradbou se nacházel ještě vyzděný příkop a hliněný val. Po řadě nutných oprav začalo městské opevnění od 17. století ztrácet význam, neboť přestávalo vyhovovat nárokům rozvíjející se vojenské techniky. K chátrajícím hradbám tedy byly postupně přistavovány různé hospodářské i obytné objekty a od 18. století začaly být dokonce části opevnění odstraňovány. V 19. století pak byla zbořena většina hradebních zdí včetně městských bran.
Hlavní (vnitřní) hradba byla v Kolíně zpevněna kdysi poměrně vysokými půlválcovými baštami, z nichž tři se částečně zachovaly v prostoru zpřístupněné parkánové zahrady. Nárožní jihovýchodní bašta posloužila v roce 1733 po ubourání své horní části jako základ pro stavbu barokní kostnice. Sousední jižní bašta, která kdysi chránila zaniklou Kouřimskou bránu, se v 18. století stala součástí přilehlého objektu bývalé Staré farní školy a také byla snížena na úroveň prvního patra. Pouhé torzo se zachovalo také z východní bašty, která kdysi chránila rovněž zaniklou bránu Horskou.
Parkán na jihovýchodním nároží města byl snad už od pozdního středověku duchovními kolínské farnosti využíván jako zahrada. O její úpravy se ve druhé polovině 19. století zasloužil děkan Jan Svoboda, za jehož působení byly zřízeny terasy u několikrát přezdívané hlavní hradby a postaven altán a skleník.
K zahradě na parkánu se dnes přičítá i sousední prostor mezi hlavní hradební zdí a chrámem sv. Bartoloměje. Zde se už od 13. století nacházel nejvýznamnější městský hřbitov, jehož existenci dodnes připomíná barokní kostnice. Hřbitov svému účelu sloužil do konce 18. století, neboť císař Josef II. roku 1784 zakázal pohřbívání uvnitř zástavby opevněných měst. Přestože jsou hroby mnoha generací dávných Kolíňanů pod dlažbou dodnes zachovány, došlo na počátku 19. století k odstranění náhrobků a v roce 1820 byla zbořena i vysoká hřbitovní zeď, která areál kostela oddělovala od dnešní Brandlovy ulice.
